OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je paradoxné, že s najslabším albumom slávia HIM najväčšie úspechy svojej doterajšej kariéry. Výborná predajnosť novinky „Dark Light“, podporená dlhotrvajúcim turné, znamená definitívne prerazenie na americký trh. Poďme sa však na najnovšie snaženie pánov okolo Villeho Vala pozrieť očami európskeho fanúšika, ktorého pozornosti neušli ani predchádzajúce počiny fínskej pätice.
Možno to bude znieť kruto, ale na novinku „Dark Light“ sa Valovi podarilo zložiť iba tri dobré skladby. Pilotný singel „Rip Out The Wings Of A Butterfly“ ozdobený skvelým gitarovým riffom, vynikajúcu „Killing Loneliness“ s nemenej zaujímavým refrénom a záverečnú „In the Night Side Of Eden“ (tak sa mal pôvodne volať aj celý album, čo by bola v porovnaní so suchým a nevýrazným „Dark Light“ určite lepšia verzia). Takto nejako by zneli BLACK SABBATH, keby hrali o tridsať rokov neskôr a chceli byť za každú cenu v rádiách a na plagátoch v izbách násťročných fanyniek. Ak by sa v podobnom duchu niesol celý album „Dark Light“, výhrady by sa dali smerovať naozaj už iba k príliš plochému a do posledných detailov čistému až sterilnému zvuku. Aké sú teda tie zvyšné, nie veľmi presvedčivé kúsky?
Drvivú väčšinu tvoria pre HIM príliš typické, miestami až uniformné skladby, v ktorých vás neprekvapí absolútne nič. Rytmus je stále ten istý, slohy dokonale zameniteľné, ak sa z času na čas podarí zaujímavý refrén, kritickejšieho poslucháča to z nudy ani náhodou nevytrhne. Ide hlavne o „Vampire Heart“, „Face Of God“ (v tom lepšom) a „Behind The Crimson Door“, „Under The Rose“ či „Drunk On Shadows“ (v horšom prípade). Ak sa mi tento fenomén Valovej skladateľskej (im)potencie páčil v prípade príjemného škandinávskeho blues „Deep Shadows And Brilliant Highlights“, už predchádzajúci album „Love Metal“ sa niesol v znamení rozpakov vďaka kolovrátkovým záležitostiam typu „Circle Of Fear“ a „Beyond The Redemption“. Novinka „Dark Light“ ide v tomto smere do totálneho extrému – zdá sa, že fínski námorníci nevidia (alebo iba nechcú vidieť?) ten obrovský ľadovec umeleckej prázdnoty a totálnej muzikantskej ničoty, do ktorého každú chvíľu narazia.
Otáznikom vo veľkosti mrakodrapu visiacim nad budúcnosťou tejto kapely je titulný song. Ani vo sne by mi nenapadlo, že raz v recenzii na HIM použijem tieto mená, ale nedá sa inak. Ak si totiž namiesto anglického textu v „Dark Light“ predstavím slovenský o ovčích stádach túliacich sa na svahoch lesným medom voňajúcich dolín, mám pred očami legendárneho Karola Duchoňa v jednej z estrád z konca sedemdesiatych rokov, uvádzanej nezabudnuteľným Ivanom Krajíčkom. Ten citlivý fanúšik vo mne sa síce snaží zachytiť náznaky kompozícií ako „When Love And Death Embrace“ alebo „Beautiful“, žiaľ, márne. Touto skladbou to páni so svojou snahou zarezonovať v srdciach amerických tínedžeriek naozaj prehnali.
Zmieril som sa s tým, že Valo už dávnejšie nedostáva od svojich múz vášnivé francúzske bozky. Žiaľ, v prípade väčšiny skladieb na „Dark Light“ sa mu tie potvorky nepriblížili ani na dostrel. Je to naozaj veľké sklamanie, no zároveň snáď aj iskierka nádeje – horšie to už totiž byť nemôže. Alebo že by som bol predsa len iba nenapraviteľný optimista a precitlivelý fanúšik?
Najslabší počin v diskografii fínskych maznáčikov, totálne poplatný ich snahe dostať sa na americký trh. Podarilo sa. Čo však bude nasledovať?
5 / 10
1. Vampire Heart
2. Rip Out The Wings Of A Butterfly
3. Under The Rose
4. Killing Loneliness
5. Dark Light
6. Behind The Crimson Door
7. The Face Of God
8. Drunk On Shadows
9. Play Dead
10. In The Night Side Of Eden
Screamworks: Love In Theory And Practice (2010)
Digital Versatile Doom (DVD) (2008)
Venus Doom (2007)
Dark Light (2005)
And Love Said No - The Greatest Hits 1997-2004 (2004)
Love Metal (2003)
Deep Shadows And Briliant Highlights (2001)
Razorblade Romance (2000)
Greatest Love Songs Vol. 666 (1997)
666 Ways To Love: Prologue (EP) (1996)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Sire Records / Warner Music
Stopáž: 45:45
Produkce: Tim Palmer
Není žádným tajemstvím, že HIM nejsou má liebes kapela (jistou dobu jsem se těšil oblibě jejich českých fanynek, ale doby srderyvných mailů od uražených náctek už bohužel pominuly... škoda...), ale první dvě alba mám i po těch letech velice rád jako originální a samorostlý příspěvek k temné metalové poetice. Bohužel nadhled a jistý červenoknihovnový sarkasmus, který HIM tak zdobil v počátcích, se rozplynul v cárech ranních mhl a zbyl jen vypočítavý a nuceně hitový soubor, který se snaží prodat jako ty hudební kurvičky u patníků dálnice ke slávě. Nové album je vyloženě průměrné, první 4 skladby ještě prosím, ale ten následný lascivní striptýz bez špetky vkusu a skutečně dobré melodie, to už musí zamrzet i milce Finů. Zdá se, že záblesky slávy HIM zcela pohltily a kdesi se ztratily ty brilantní stíny, které z této kapely dělaly smysluplnou záležitost. Mainstreamový průměr.
HIM si drží i nadále svůj standard. Zplodili album plné nenáročných klidných písniček, vhodných například jako kulisa k vaření, když zrovna v rádiu běží nějaký rušivý rádobyvtipný pořad.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.